Putování tučňáků

Tento film jsem nedávno viděl a velice se mi líbil. Pokud ho někdy dostanete do ruky, určitě se na něho podívejte.

                     Penguin

DVD: 199 Kč

Je čas vydat se na mrazivou cestu – dokumentární rapsodie v šedobílém

Jako jediný dokáže přežít na ledových pláních Antarktidy, kde průměrná (!) teplota dosahuje minus čtyřiceti stupňů Celsia a krutá zimní polární noc, bičovaná mrazivými blizzardy, trvá dlouhých devět měsíců. Hravě se v ledovém oceánu potápí až do pěti set metrů, pod hladinou se umí prohánět dvacet minut a při cestě za potravou dokáže uplavat až neuvěřitelných tisíc kilometrů. Na výšku ho není mnoho, měří něco kolem metru a váží tak pětatřicet kilogramů, ale síly, odolnosti, statečnosti a lásky ke svému rodu má za dvacet. Když na počátku zimy všechno živé opouští vražedný antarktický ledovec, on jediný zůstává! Elegantně se vyhoupne z vody, počká na několik tisíc svých „soukmenovců“ a pak se na krátkých a silných nohách kolébavě vydává ledovou pustinou na svoji každoroční (více než stokilometrovou) pouť do míst, kde se narodil. Čeká ho namáhavá, nebezpečná cesta. Tak jako každý rok musí bojovat o zachování svého rodu. Jmenuje se Aptenodytes forsteri neboli tučňák císařský – a toto je jeho pravdivý, neuvěřitelný a také trochu dojemně poetický příběh…

Podmanivě autentickým způsobem ho zachytil francouzský režisér Luc Jacquet, který se svým týmem musel točit v nepředstavitelně drsných podmínkách, s trpělivostí, pochopením a také láskou k téhle story o vítězství života nad extrémními přírodními živly. Z exaktního sledování jednoho roku života tučňáka císařského se nakonec vyloupl příběh naplněný dramatičností i emocemi, citlivou rukou natočené vyprávění o jeho statečném zápasu o přežití.

Ten obyčejně neobyčejný příběh začíná cestou tam. Každý rok ve stejnou dobu a na stejném místě pokládá tučňák císařský nový základ svého rodu. V panoramatických i detailních záběrech se zrcadlí miliony houpavých tučňáčích kroků, vedených přesnou mapou, otištěnou v jejich instinktech. A postupně jako by se kamera stávala jedním z nich, přirozenou součástí jejich početné kolonie, sleduje jejich cestu i místo něžného namlouvání na velkém zimním plesu na konci Země. Stává se svědkem zázraku, když samice naklade vejce, které pak samec na několik měsíců uloží na horní plochu nohou, pod teplými kožními záhyby svého břicha. Jsou to unikátní „důvěrné“ záběry, které vlastně ani nepotřebují komentář. Je to svědectví o zajímavé dělbě práce i velké soudržnosti, jež jsou tu podmínkou života, i o malých tragédiích těch, kteří na ledovém krunýři či pod jeho povrchem podlehli (část filmu je nasnímána, jen tvůrci vědí jak, i pod mořskou hladinou). A pak se jednoho dne slunce vrátí a tenká slupka vaječné skořápky už nemůže udržet život, který je uvnitř. Nejdříve malí tučňáci císařští jen opatrně vykukují zpod břišních záhybů svých rodičů, posléze se osmělí k prvním krokům a poměrně rychle začnou dávat najevo dětskou nezávislost. Rok uplynul, nadchází čas rozloučení, začíná krátké, zasloužené léto, rituální kruh se uzavřel a Jacquetův podmanivý film končí.

Pochod tučňáků je originální, profesionálně zvládnutý dokument, který nezapře svoji spřízněnost s tvůrčí dílnou National Geographicu a jehož klíčovými protagonisty jsou led, sníh, tučňáci a sem tam nějaký ten predátor. Nabízí řadu autentických sekvencí a kromě solidní informace a zábavy také zvláštní, čistou katarzi. Ta vyplývá jednak z toho, že máme příležitost být svědky nearanžovaného bytí čehosi, co nebylo primárně odrežírováno, ale pouze a jakoby mimoděk zachyceno, neboť se to skutečně stalo. Nic na tom nemění fakt, že tento přirozený dojem musel být nutně podložen velkorysou, vynalézavou a v extrémně tvrdých podmínkách realizovanou sběrnou metodou, z níž se použité záběry narodily. Charakter vyprávění tak hodně ovlivňuje střihová skladba, která vytváří obsah a děj a dodává klasickému dokumentu téměř melodramatický kolorit. To všechno by ale bylo málo, kdyby tenhle antarktický hrdina nebyl takový, jaký je.

Jen těžko se totiž ubráníte pocitu, že dokáže přežít nikoli díky svým termoizolačním schopnostem, ale především díky statečnému a obětavému srdci, které bije pod bílou náprsenkou. Je to frajer a srdcař tenhle pták, a Putování tučňáků tak má ambici oslovit rozhodně širší okruh publika, nežli jsou pouze vyznavači přírodovědných dokumentů a fanoušci kanálu Animal Planet. Zanechává totiž zvláštní, ale nikoli nepříjemný pocit, že v tomto nejistém a nebezpečném světě je koneckonců dobré být tučňákem!